Z ruské agrese na Ukrajině se stává dlouhodobý konflikt

Uvědomil jsem si to 18. 6., když jsem četl, že uběhl rok od únosu ukrajinské vojákyně Nadi Savčenko. V době, kdy byla unesena, byly boje na Ukrajině už v plném proudu. Takže je to už více než rok a válka na Ukrajině se už nebude měřit v měsících, ale letech. Bohužel.

Západ prodloužil sankce proti Rusku o půl roku a sankce přijaté kvůli anexi Krymu dokonce o rok. Západ začal posilovat svoji obranu a změnil svou politiku vůči Rusku z modu „pojďme se nějak dohodnout“ na „tak tohle teda ne“. To je všechno dobře, otázka ovšem je, jestli Západ, co se týče pomoci Ukrajině samotné, není příliš pasivní. Pomoc této zemi by se dala jistě zintenzívnit a urychlit. Debata o dodávkách zbraní na Ukrajinu ubrala na intenzitě, řádně se protahuje a ještě protahovat bude. A to je zase špatně. Jakoby si politici, média a ani veřejnost neuvědomili, že na Ukrajině zuří, i když momentálně zákopová, ale válka a že ta země trpí a každý den tam někdo přijde o život. O utrpení lidí na rusko-separatistickými silami okupovaném Donbasu nemluvě.

Možná je to tím, že tlak na odpovědnost západních politiků poněkud polevil. Je to třeba tím, že Putin očividně neví, co teď dělat. Na prodloužení sankci Rusko reagovalo ubezpečením, že vlastní protisankce zavádět nebude. Putin totiž pochopil, že jakákoliv protisankce proti Západu jen umocňuje účinek sankcí západních, a tudíž s těmito sankcemi nemůže nic dělat.

Jak je dobře, že nebylo v roce 2014 dopřáno sluchu politikům typu Miloše Zemana, kteří tvrdili, že sankce jsou k ničemu. Kdybychom na Rusko zaútočili, Putin by věděl, co má dělat, okamžitě. Ale se sankcemi neví co. Kdyby nic dalšího, tak to je jasný důkaz toho, že sankce zavedeny být měly.

Ale zdá se, že Putin neví nejen co se sankcemi, ale ani s Ukrajinou. Ani se svojí agresí vůči této zemi. Jistě si nepředstavoval, že to takto dopadne, a je to důsledek spolupráce Ukrajiny a Západu, že jsme ho dostali do této situace. Bohužel Ukrajina za to platí příliš vysokou cenu. Ale nic jiného ji nezbývá.

Vypadá to, že se něco stane teprve, až Putin pojme nějaký plán, co dál. A nechávat inciativu na Putinovi je špatně. Každý absolvent vojenské školy vám řekne, že strana, která má iniciativu, je vždy ve výhodě. Proto by bylo vhodné donutit západní politiky, aby konali rychleji a intenzívněji.

Ale kdo je donutí? Veřejné mínění? To těžko. Jak se ukazuje, lidé na Západě stále nepochopili, co je Putin zač. Protože podle průzkumu veřejného mínění si třeba takoví Francouzi, Italové a Němci nepřejí, aby NATO pomohlo východoevropským zemím v případě ruského útoku. V USA nebo Británii tomu naštěstí tak není. Ale například v USA podporují pomoc Evropě v případě ruského útoky voliči Republikánů, kdežto Demokraté jsou většinou proti.

O čem to svědčí? Že má Putin pravdu? Samozřejmě, že ne. Ale jednoznačně to ukazuje, že značná část veřejného mínění na Západě nerozlišuje mezi mezinárodní intervencí, jako byla například ta do Iráku, a pomocí spojenci při obraně jeho území. Z části je to pochopitelné. Takovému americkému farmáři je jedno, jestli jeho synek jede bojovat do arabské pouště nebo východoevropské stepi. Je mu celkem jedno, že na jednom místě jsou spojenci, kterým jsme něco slíbili. Válka jako válka. Buď souhlasíte s tím, že je třeba bojovat, nebo ne.

Aktivní lidé, politici a aktivisté z východní Evropy tedy nemají jen povinnost bojovat s ruskou propagandou, ale musí se zaměřit i na veřejné mínění na Západě. Není potřeba dělat z Francouzů Američany nebo z Demokratů Republikány. Je to mnohem jednodušší. Stačí jim vysvětlovat, co to jsou spojenecké závazky a že obrana NATO není žádná imperialistická intervence. To je asi nejreálnější způsob, jak získat na svou stranu i levicové a naivně pacifistické lidi.

Bohužel tohle je sisyfovská práce na léta, takže stále je nutno spoléhat na to, že se najdou politici, kteří nekoukají neustále na průzkumy veřejného mínění a vidí dál do budoucnosti, než do termínu příštích voleb. Kteří mají vizi a ctí jisté hodnoty. Pokud se takoví politici brzy nedostanou k moci, není důvod k optimismu.

Bohužel to vše se ještě komplikuje krizí s uprchlíky, která odvádí pozornost od světové hrozby putinovského Ruska. Ano je to velký problém, možná přímo civilizační, ale hysterie, která se kolem toho rozpoutala v Česku, je směšná. Ano, pro takovou Itálii možná jsou momentálně uprchlíci větší problém než Putin, ale pro nás rozhodně ne. Podle dalších průzkumů veřejného mínění se Češi bojí islámistů a uprchlíků, kteří o naši zem nejeví žádný zvláštní zájem. Zato o naši zemi jeví evidentní zájem Rusko.

No, ale dělat něco proti Rusku je větší a trpělivější a nevděčnější práce než hystericky dávat najevo svou nenávist vůči cizincům, muslimům, černochům, uprchlíkům…

Možná Putin čeká a doufá, že nás tyhle problémy nebo třeba problémy s Řeckem rozloží a pak mu Ukrajina spadne do klína bez povšimnutí Západu. Samozřejmě, že se plete. Ale je evidentní, že žádný brzký špatný ani dobrý konec ruské agrese na Ukrajině čekat nemůžeme.

Bohužel. S každým dalším mrtvým Ukrajincem se prohlubuje naše spoluzodpovědnost. Možná si většina veřejnosti na válku na Ukrajině zvykla.

Já ne.

iDNES.cz Tomáš Peszyński