Nesmíme přestat sledovat dění na Ukrajině. Válka pokračuje.

No jo, televize je už pár měsíců plná jiných témat, takže to vypadá, že na Ukrajině je vše v nejlepším pořádku. Omyl…

Média se řídí zásadou „kout železo, dokud je žhavé“, takže určitým tématům věnují v jejich „atraktivní fázi“ reportáží až příliš, jakmile je ale vystřídají ještě toho času palčivější témata, rychle svůj zájem přesměrují. A bohužel se k vývoji dříve započatých událostí ani nevrací. Nejlépe to ilustrují zprávy o všelijakých moudrech, kdy se pak málokdy dozvíme o dopadení, ba odsouzení pachatele. Bohužel, do této škatulky spadla i Ukrajinská válka.

Pokusíme se přiměřeně stručně zrekapitulovat tamní uplynulý rok.

Úplně pro připomenutí – protestní hnutí Euromajdan zaměřené proti tehdejšímu prezidentu, který zablokoval sbližování Ukrajiny s EU, bylo na scéně od listopadu 2013 a patrně vlivem tajných služeb Ruska i USA a rovněž diktátorskými manýry Janukovyče přerostlo v únoru 2014 v otevřené násilí (asi 100 zastřelených demonstrantů).

Prezident pak z obav stanutí před mezinárodním soudem uprchl do Ruska, které prohlásilo demonstranty za fašisty a menšinu svých občanů v zemi za ohroženou, pročež vojensky obsadilo poloostrov Krym. Nějakou dobu Putin tvrdil, že „zelení mužíčci“ jsou asi nějací aktivisté, posléze jeho vojáci zpestřující si tímto dovolenou, až jim za to po pár měsících dal oficiálně metály. Zbytek světa a zejména státy, které zaručily ukrajinskou suverenitu výměnou za její jaderné odzbrojení (Británie, USA), trestuhodně selhal, resp. vzmohl se pouze na ekonomické sankce vůči Rusku, platné dodnes. Rusko je oplácí, jako první uzavřelo McDonaldy…

Jelikož se početné ruské menšiny nalézaly i v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, podporovaly již od Euromajdanu Janukovyče tíhnoucího k Rusku. Po jeho úprku své protesty zesílily, po obsazení Krymu Ruskem se přetavily v bojůvky, opět nepřekvapivě doplněné o „zelené mužíčky“.  V dubnu, po vypršení ultimáta kyjevské vlády, vyrazila proti separatistům ukrajinská armáda a strhly se ostré boje. Ty od počátku doprovázela snaha vyjednat příměří, leč marná.

V červenci 2014 sestřelili separatisté za pomoci ruské techniky malajsijské letadlo. Patrně záměna s dopravním letounem ukrajinské armády měla za následek bezmála tři sta mrtvých. Protože se k nim jako první dostala ruská strana, nepodaří se zřejmě nikdy vinu spolehlivě prokázat. Přesto se v září 2014 podařilo uzavřít tzv. První minskou dohodu, která ale nebyla povstalci dodržována. Druhá minská dohoda byla podepsána až v únoru 2015.

…v roce 2015…

Druhá minská dohoda, k níž přispěli Holland a Merkelová, spočívala především ve vytvoření třicetikilometrového nárazníkového pásma, z něhož měla být stažena těžká vojenská technika, ale již první den její platnosti útočili separatisté s podporou ruských tanků na Debalčevo, které padlo, pročež byli ukrajinští vojáci masakrování dělostřeleckou palbou i během stahování. Útoky pak pokračovaly u dalších měst a obcí. Příměří proto nevěřily ukrajinské dobrovolnické prapory (tou dobou ještě mimo kontrolu armády), takže se dále opevňovaly ve svých pozicích.

V dubnu se tak, opět za použití těžkých zbraní, bojovalo u Šyrokyně, do května přišla Ukrajina o další kilometry svého území, jak separatisté pokračovali za pomoci Rusů ve svých výpadech. V červnu se Ukrajina pokoušela získat zpět některé body v okolí Doněcku (zejména Marijanku). V červenci ji proto separatisté odstřelovali houfnicemi a minomety… Přitom na válečném území se po celou dobu dál nacházely desítky tisíc civilistů, kteří padali často za oběť jak zbraním, tak humanitární krizi, jejíž dodávky obě strany často blokovaly.

V následujících měsících se dařilo oběma stranám konfliktu poněkud pacifikovat „horkou krev“ svých dobrovolnických sborů. Jejich prapory na ukrajinské straně byly již na jaře zařazeny do armády, stejně tak velitelé separatistů byli vystaveni značnému tlaku a jeden z nich dokonce zlikvidován atentátem. Vraždy a podivná úmrtí se ovšem nevyhýbala ani politikům a aktivistům, na Ukrajině zvláště těm proruským. Nespočet ukrajinských vlastenců byl naopak zadržován, mučen či popravován separatisty, tato zvěrstva však líčí jen hrstka těch, kterým se podařilo uniknout.

Situaci lze označit za patovou. Ukrajinská armáda se teprve na podzim 2015 do jisté míry zprofesionalizovala nejen zařazením dosavadních dobrovolníků se zkušenostmi z těch nejostřejších bojů, ale také za pomoci tří stovek amerických instruktorů, dodávek výstroje ze Západu (včetně ČR) a zmobilizováním vlastní zbrojní produkce. Stejně tak ale separatisté mají k dispozici dodávky ruské výzbroje a zřejmě až deseti tisíc ruských vojáků, a to již od počátku konfliktu (proto ostatně úspěly).

Zatímco Krymu se Ukrajina již víceméně vzdala, za rozsáhlé východní oblasti svého státu chce bojovat. Ofenzívu několikrát naznačil prezident Porošenko, ale vždy byl zabrzděn americkými, německými a francouzskými státníky, kteří chtějí zachovat svůj „úspěch“ v podobě Druhé minské dohody.