Účastníci táboru na
„Českých prázdninách“ 2018!

ento rok do táboru přijeli starší děti. Říkáme jim ještě děti, i když rozumíme, že už to tak není – jsou to již mladí lidé. Většina z nich už ví, co přesně chce zítra, za rok a za deset let. Mají svoje ambice a touhy, zkušenosti a prožitky – a každý má svůj vlastní příběh. I každý sám již dochází k závěrům. Právě proto jsou ti „malí dospělí“ tak neobyčejní a zajímaví.

S radostí je vítáme v našem táboře! A máme velké štěstí z toho, že jim můžeme darovat týden odpočinku plného zábavy tady v Česku!

Ania – přijela z města Čerkasy. Jediná dcera Tetiany a Volodymyra Hrečaných.

Tvůrčí a sportovní člověk. Mezi její koníčky patří tancování a zpívání, a také ráda jezdí na kole. Ania véde velice aktivní způsob života.

Otec Ani Hrečanyj Volodymyr se narodil ve městě Voznesensk Mykolaivské oblasti. Byl praporčík a sloužil jako zástupce správce oddělení zajišťujícího speciální zařízení ve školícím středisku pro výcvik mladších odborníků. Zahynul v Mariupolu Doněcké oblasti 14. června roku 2014 ve věku 36 let.

Na okraji Mariupole, poblíž závodu „Azovstal“, byla přepadena auta Státní pohraniční služby Ukrajiny. Ostřelování bylo vedeno z automatických pušek, granátometů a odstřelovačích pušek. Volodymyr byl smrtelně zraněn, když vystřel z granátometu trefil kabinu náklaďáku, ve které se nacházel voják. Zemřel na operačním stole Mariupolské městské nemocnice. Bojoval o život až do posledního – jeho srdce restartovali dvakrát.

Za konfrontaci spolu s Volodymyrem zahynuli taky major Zajcev M., major Vinničenko V., staršina Iepifanov S. a spolupracovník Ostrovskyj O.. Sedm dalších bylo zraněno.

Hrečanyj Volodymyr byl pohřben doma, ve městě Voznesensk Mykolaivské oblasti.

Vlada – krásná holka i patriotka, která jede k nám z Kyjeva. Jedna ze třech dětí Larysy a Jaroslava Babyče.

Otec Vlády – Jaroslav Babyč – se aktivně zúčastnil Majdanu, a potom se stal jedním ze zakladatelů a hlavním právníkem pluku „Azov“. V červenci roku 2015 byl nalezen zavěšený.

Případ byl uzavřen jako sebevražda. Avšak vdova Jaroslava Larysa Babyč i advokát-kriminolog a kandidát práv Anna Maliar mluví o nesouhlasu faktů v hlavní verzi vyšetřování.

Andrij – mladý patriot z města Černivtsi. Jeden ze dvou synů Stepana Vorobce.

Otec Andrije Stepan byl kapitán Ozbrojených síl Ukrajiny, velitel výzvědné roty praporu 24. samostatné Železné mechanizované brigády Pozemního vojska Ozbrojených sil Ukrajiny. Měl přezdívku „Jestřáb“.

Zahynul 19. června 2014 blízko sídla městského typu Jampil a vesnice Zakitne Lymanského kraje Donetské oblasti v průběhu bojového úkolu. Jeho úkolem bylo posunout se do hloubky území, dočasně kontrolovaných bojovníky, zničit opevnění a území osvobodit. Vojáci 24. samostatné mechanizované brigády vstoupili do bitvy s rusko-teroristickými jednotkami. V důsledku bitvy byly zraněni kolem 30 vojáků, a 7 vojáků zahynuli – mezi nimi i kapitán Vorobec.

Stepan byl pohřben na Centrálním městském hřbitově města Kolomyja.

Bylo mu uděleno vyznamenání Bohdana Chmelnického I stupně (21.08.2014; posmrtně).

Lilia – holka z města Pervomajsk Mykolaivské oblasti.

Její otec – kapitán, náčelník inženýrské služby Zajcev Viačeslav – byl zraněn při vykonání bojového úkolu 17 září 2014 roku. Kapitán Zajcev obdržel rozkaz od velitele části provést inženýrský průzkum minových polí, a spolu s dvěma vojáky vydal se na úkol. Bohužel, kapitán se zachytil o neznámou pozemní minu, a byl hospitalizován spolu s jedním ze svých vojáků.

Dnes bojuje o návrat do normálního života.

Danylo – chlapec ze Záporoží, jeden ze třech dětí Kalinina Serhije.

Danylův otec byl voják 93. samostatné mechanizované brigády. Zahynul 29. 08. 2014 v Ilovajském kotli. Tělo Serhije bylo identifikováno až za rok, v září 2015, u DNA testů.

Serhij byl součástí výpočtového týmu protiletadlového systému v karoserii nákladního automobilu ZIL-131. Zahynul při odchodu z Ilovajského kotle takzvaným „Zeleným koridorem“ mezi vesnicemi Kutějnikovo a Osykovo. Stál u protiletadlového systému a byl zastřelen snajprem. Zanedlouho auto bylo postřeleno a všichni přesedli na jiné. V autě se zůstaly těla Andrije Denščykova i Serhije Kalinina. 31-ho srpna auto s těly zahynulých bylo separatisty vyhozeno do povětří. Ostatky hrdiny byly shromážděny hledačí misí „Evakuace-200“ („Černý tulipán“).

Serhijevi bylo posmrtně uděleno vyznamenání „Za odvahu“ III stupně a „Za zásluhy před krajem Záporoží“ III stupně .

Iryna jede z Lucke oblasti. Ona vystudovala Volynské regionální lyceum se zvýšeným vojensko-tělesným tréninkem jména Hrdinů Nebeské Setniny. Má ráda zeměpis, matematiku, ukrajinštinu.

Iryna má také zájem o ruční výrobu – sama vyrábí různé věci, například, vánoční ozdoby, korálkové výrobky a výrobky z papiru atd..

Ráda cestuje a učí se novým věcem, sní, že jednou pojede do Španělska a Francie, chce uvidět Eiffelovou věž.

Otec Iryny Dmytro Kaliužnyj (Hončaruk) byl staršina, velitel divize, zástupce velitele protiletadlové dělostřelecké čety 4. mechanizovaného praporu 24. samostatné Železné mechanizované brigády, město Javoriv.

Dmytro byl ve službě v zóně protiteroristické operace, zejména blízko „Bachmutské trasy“ v Luhanské oblasti. 20 března 2015 roku při kontrole území a obcházení obranných hranic opěrného bodu, blízko sídla městského typu Novotoškivské, se narazil na pozemní minu blízko šachty „Proletářské“. Bohužel, kvůli zraněním zemřel v nemocnici města Sjevjerodoneck.

Sviatoslav – mladý fotbalista ze Lvova.

Jeho otec Viktor Luščyk – byl desátník, granátník 1. mechanizované čety 4. mechanizované roty 2. mechanizovaného praporu 24. Železné jména knížete Daniela Haličského samostatné mechanizované brigády (m. Javoriv) Pozemního vojska Ozbrojených sil Ukrajiny.

Zahynul 11 července 2014 poblíž vesnice Zelenopillia Sverdlovského kraje Luhanské oblasti, ve věku 35 let. Kolem 4:30 ráno 11 července rusko-teroristické jednotky střelily z raketometu BM-21 Grad po pozicích Ukrajinských vojáků. V důsledku ostřelování zahynuli 19 vojáků, včetně Viktora Luščyka.

Viktor – nositel vyznamenání „Za odvahu“ III stupně (14.03.2015; posmrtně).

Po smrti otce, mama Sviatoslava své dítě opustila, a jeho opatrovateli se stali dědeček s babičkou.

IIulian – z města Volodymyr-Volynskyj Volynské oblasti, má sestru.

Iulian má rád psy a kočky, dokonce i doma má psa. Také se zajímá o bojové sporty. Studuje právo na agrotechnické vysoké škole. V budoucnu Iulian chce být právníkem, a proto dělá všechno možné pro to, aby v této sféře uspěl. Říká, že kdyby měl šanci účinně ovlivňovat osud své země, bojoval by proti korupci.

Major Ozbrojených sil Ukrajiny Viktor Chmelecky byl nevlastní otec Iuliana. Klukovi se po Viktoru velice stýská, on se snaží Viktora ve všem napodobovat.

Viktor zahynul při bombardování kolony bojové techniky rusko-teroristickými jednotkami poblíž vesnice Saurivka Šachtarského kraje Doněcké oblasti v průběhu bojů o vyvýšeninu Savur-Mohyla 28 července roku 2014. Navždy se zůstal 36-letý.

Viktor byl pohřben na hřbitově města Volodymyr-Volynskyj.

Bylo mu uděleno vyznamenání Bohdana Chmelnického III stupně (21.10.2014; posmrtně), a také vyznamenání Volodymyr-Volynské městské rady „Za zásluhy před městem Volodymyr-Volynskyj“ (29.10.2014; posmrtně). Viktor je také čestný občan města Volodymyr-Volynskyj (24.04.2015; posmrtně). Bohdan – z Ternopilské oblasti, má tři bratry. Tvůrčí kluk, velice rád maluje.

Bohdanův otec Vasyl Rivnyj byl zraněn 12 května 2015. Dostal těžké zranění všech částí těla z výbuchu min: hlavy, krku, nohou a rukou – má četné odštěpky, které mu až doteď nedávají pokoj. Ale odstraňovat tyto odštěpky je nebezpečné pro život. Vasyl má invalidní důchod III stupně, pohybuje se s ortézou.

Nehledě na to, že otec sotva zůstal naživu, starší syn Andrij také rozhodl sloužit, a když mu bylo 18, podepsal kontrakt z 44. samostatnou dělostřeleckou brigádou – plní úkoly dělostřelce na Východě Ukrajiny.

Василь se nikdy nevzdává – navzdory těžkému zranění a silným bolestem, kvůli nimž občas omdlévá, on pokračuje pracovat. Spolu s manželkou vychovávají také tři mladší syny a pečují se o velkou domácnost.

Serhij jede z města Volodymyr-Volynskyj. Mimořádně tvůrčí kluk, on absolvoval uměleckou školu a velice rád maluje, hraje na kytaru. Serhij se taky zabývá sporty, zejména basketbalem a těžkou atletikou.

Jeho otec Oleksij Cyhykal byl podplukovník a velitel dělostřeleckého oddilu 14. samostatné mechanizované brigády.

Dělostřelecký oddíl reaktivních systémů „Smršť“ pod velením Oleksije se zúčastnil likvidace teroristů a desítek jednotek bojové techniky, nepřátelských opevnění, zásob zbraní a vojenského majetku. Oleksij byl třikrát zraněný v bojích, ale smrtelná traumata dostal v dopravní nehodě, když se spolu s vojáky vracel do vojenského výcvikového prostoru, na trase Horodyšče – Rivne – Starokostiantyniv. Zemřel 16 dubna 2015 v nemocnici města Rivne.

Serhij – z Volynské oblasti. Chodí do 11. třídy, s nadšením se učí. Nejraději má exaktní vědy, jako jsou matematika, fyzika, informatika. Zajímá ho také angličtina. O něco složitější jsou pro něj chemie a fyzická kultura. Mimo školu Serhij se učí programovací jazyk, protože v budoucnu si přeje být programátorem.

Serhij je také velice tvůrčí. Rád hraje na hudebních nástrojích, zejména na klavír a kytaru. Již absolvoval hudební školu na klavír a teď s radostí chodí na lekce hry na kitaru.

Otec Serhije Vasyl Šyšolyk, voják 59. samostatné motopěchotní brigády, tragicky zahybul 15 února 2016 roku poblíž vesnice Bachmutské, Bachmutského kraje Doněcké oblasti.

Zůstali se po něm manželka, tři děti a dvě vnoučata.

Naše skupina dětí – již takových dospělých!
Letní „České prázdniny“ 2018